Vánoce se u nás doma vždycky hodně prožívaly. Těšili jsme se na ně celý rok. Ještě když žila máma, byl to čas plný pohody a klidu. Přijela celá rodina, vařili jsme a chystali pohoštění, zdobili dům, cpali se, zpívali koledy, koukali na pohádky… Měli jsme dobrou náladu a radost z každé vánoční tradice.
Když máma umřela, bylo to jiné. Tata byl sám a vánoční bezstarostnost přebil strach, že bude smutný. Pak zemřel i on, dědečkové a babičky a zůstala jsem jen já s bráchou a naše rodiny. Od té doby se tradice změnily. Oba jsme si ale Vánoce užívali a i nadále je milovali. Scházeli jsme se na Štěpána a s radostí dodržovali to, co naše milovaná maminka zasela.
Letos jsme se dohodli, že nebudu péct kachnu, udělám jen skromnější pohoštění. Vařit pro 11 lidi je opruz a o jídle to přeci není. Uděláme si to hezké i bez kachny.
V poledne jsem nachystala chlebíčky a další lahůdky, zapálila františka a těšila se až přijedou. Naše děti, máme celkem čtyři, seděly v obýváku. Nikdo mi nepomáhal, protože přijela na návštěvu nejstarší dcera s přítelem. Už s námi pár měsíců nebydlí, což jako matka špatně nesu. Říká se tomu syndrom prázdného hnízda, který mám i přesto, že mi doma ještě tři děti zůstaly. Když přijedou na návštěvu, všichni se kolem nich točíme, hýčkáme je a věnujeme jim pozornost. Ani nepředpokládám, že by někdo z nich zvedl zadek a šel krájet vajíčka nebo uherák. Mě to ale nevadí, jsem šťastná, že jsme všichni spolu a těším se na brášku.
Zazvonil zvonek a následovalo dohadování, kdo půjde dolů otevřít: “Sára de vodevřít, my byli minule!!!!” Zvoláni našich pubertálních synů, kteří všechny své povinnosti okamžitě a zcela bez zábran přehodí na naší nejmladší a nejhodnější dceru. “Jaký minule? Kdy minule? Koukejte tam střihat, smradi.” Rozhodl můj muž.
Nevím, kdo tam šel, ale za chvíli k nám přiběhla Marylin, vrtěla ocáskem a vítala nás jako splašená. Všichni jsme se nadšeně zdravili a pusinkovali. S bráchou máme vánoční uvítací větu, něco ve smyslu: “jsme chudáčci sirotci, ale neva, hlavně, že se máme rádi”. Ozývaly se i další tradiční hlášky: “Ahoj tetičko moje milovaná. Jééééé, strejčánek přijel. Vikoušku, ty si zase vyrostl. Sáro, už si to dostala? Marky, dneska se asi namrdáme, co? Ježiš matko, ty si trapná. Už máš nalitý šampíčko. Ty vole, brácho, proč nepiješ? Chlastej, pak vezmeš želvy…” A tak dále, to vše ještě u dveří.
Přivítali jsme se a sedli do obýváku. Někdo na zem, někdo na sedačku, smradi se různě váleli. Prostě pohoda, radost, že jsme spolu a že si dnešek báječně užijeme.
Začala konverzace o tom, co komu přinesl Ježíšek, zda a jak jsme letos slavili chanuku, jaké byly Vánoce u rodičů bráchovi ženy Markéty, pak jsme probrali dovolené, studijní výsledky všech děti, zdraví, business, plány do budoucna… Konverzace plynula. Děti trošku ztrácely zájem, a tak utvořili vlastní debatní skupinu a mluvily nevím o čem.
S postupujícím časem a množstvím vypitého alkoholu se k nim pomalu přidával brácha, který nepil. Proč si nepovídal s námi, nechápu. Podle mě jsme byli vtipní a zábavní.
Začalo se stmívat. Některé naše dospělé dítě oznámilo, že dochází pití a musíme na nákup. Vyjela jsem s bráchou, který mi, při té příležitosti, ukázal nový vůz. Byl nadšený, ukazoval mi, jakou má výbavu, jak je velký kufr a krásná kola a já byla hrdá ségra, že můj bráška má splněný sen.
Po příjezdu zpět, jsme zase usedli a kecali. Pohoštění se pomalu dojídalo, na stolech byly poloprázdné talíře, docela dost odpadků, vajgly z iqosek, prázdné plechovky od piv, okoralé zbytky z výzdoby chlebíčků, převážně citronové slupky, drobky od brambůrků… “Tady je bordel. No nic, to uklidím zítra. A není, co jíst. Ale mě se nechce nic dělat. Co když přijdu o nějakou zajímavou diskuzi. Tak vyndám, co je v lednici a nějak to tam nakydám.” Zmapovala jsem situaci jako správná hostitelka a šla jsem si nalít další sklenku šampusu.
Pak přišlo to nejhorší. Po několika vypitých skleničkách se obvykle za přítomnosti bráchy začnu dojímat. Pokaždé to má jinou intenzitu a jiný náboj. Na scénu nastupuje moje hodnocení našeho dětství, se zaměřením na rodiče a kvalitu jejich výchovy, následně pak diagnostikování z toho plynoucích psychických poruch u všech zúčastněných.
Brácha se začal postupně sunout blíže a blíže k dětem s cílem být ode mě co nejdále. Hlavu zabořil do mobilu a snažil se být neviditelný. Po nějaké době neudržel slzy a mlčky plakal. Téma “jaký byl náš otec” neustál.
Dcery přítel Jáchym usoudil, že situace je vážná a začal ji zachraňovat: “Táááák, máte všichni co pít? Nedá si někdo něco k snědku?”
“No nebul, vždyť mám pravdu. Ty jí jenom nechceš slyšet. Zavíráš před tím oči. Vzpomeň si když táta ….” Přilévala jsem olej do ohně.
“Já si tedy myslím, že to zas tak hrozný nebylo. Vždyť se hezky staral o mámu, když byla nemocná.” Brala si pozornost bráchy žena Markéta se sklenkou šampusu v ruce.
“To je asi tak jediný. Vzpomeň si, jak se choval k vám. Jak vám zasahoval do života. To ti připadá v pořádku?” Začala jsem nabírat na intenzitě.
“No tak já vím, ale to hned nemusí být takový drama.” Markéta si nenechala zkazit náladu a juchala dál.
“Tak řekni něco, brácha. Vždyť to byl hnus. To si mu to jako odpustil?”
Brácha se nechtěl diskuze zúčastňovat. Nechtěl dělat větší dusno než je a tak se snažil nás co nejvíce ignorovat, ikdyž to moc nešlo. Muselo mu být hrozně.
“Máma byla skvělá. Všechno co jsem, jsem díky ní. Dala mi moře lásky. Ale táta ne. Nemám s ním jedinou hezkou vzpomínku.” Nedala jsem pokoj a hrnula další a další příběhy dokazující jeho mizerné otcovství.
“Dá si někdo něco k pití? K jídlu? Máte všichni všechno? Kafíčko? Zákusek? Nebo můžu ubalit brko, třeba.” Přitvrdil ochranář vánoční atmosféry.
“Ty vole, ten má dost.” Reagovala moje dcera na péči svého starostlivého přítele.
“Já bych k tomu teda taky něco měl.” Připojil se bráchův starší syn. “Děda s babičkou byli jako mí rodiče. Prožil jsem s nimi krásný dětství. Ve všem mě podporovali a teď mi hrozně chybí. Vy jste na mě neměli čas.” To už začal slzet i on.
“Co to kecáš? Nic ti nechybělo. Byli jsme skvělí rodiče. Vy si tak máte na co stěžovat.” Markéta byla stále nad věcí, s písničkou a úsměvem na rtu. Reagovala zcela nad věcí jako by kolem vůbec nehoustla atmosféra.
“Hrozně mi chybí. Chodil jsem se jim svěřovat, bylo mi tam fajn. Teď se mi občas blbě spí, někdy jsem smutný…”
“To budou úzkosti.” Začala jsem diagnostikovat.
“Jaký úzkosti? Je to rozcapenost. Úzkosti neexistujou.” Prosazovala svůj negativní postoj k psychiatrii Markéta.
“Ty vole, mami. To vím i já, že existujou. Je to nemoc, né roupy nebo výmysly. Ty jsi úplně mimo, máš názory jako by ti bylo devadesát.” Připojil se do diskuze naprosto klidný a věcný bráchův druhý syn Viky, zvaný Vikouš. “Tak poslouchej, úzkostná porucha je nemoc, která vzniká jednak geneticky, dále pak výchovou. K její léčbě je třeba léků a psychoterapie. Táta jí má, brácha taky.”
“No to jsem si teda nikdy nevšimla.”
“To je dost smutný.” Ukončil svůj vstup Vikouš.
“Markéto, prosím tě, buď už zticha. Jsi fakt úplně mimo.” Probral se z mrákot vytočený brácha.
“Podle mě byste si měli nasadit antidepresiva. Já je beru a je to super. Měla jsem sertraline 100 mg, pak jsem to zvedla na 200. Bylo to blbý, tak jsem zkusila venlafaxine, nejdřív 75 mg….” Zahájila jsem odborný výklad.
“Ségra, ty už drž taky hubu.”
“Tak já ubalím to brko. To se jinak nedá. A taky vám doleju.” Opět byl na scéně Jáchym.
“Ty by sis to měl taky nasadit, Jáchyme. Ty máš k tomu všemu ještě závislostní poruchu. Vždyť to není normální denně hulit.”
“Jasně mami, všichni jsme magoři, jenom ty jsi normální.”
“Markéto, jedeme domu.” Zavelel brácha.
“Ty vole, vždyť jsme si ještě nic neřekli. Kam byste jezdili? Já vám to musím všechno dopovědět.” Snažila jsem se oddálit odjezd atraktivní nabídkou.
“Já ještě nechci domů. Dám si poslední skleničku.” Rozhodla bez možnosti kompromisu Markéta.
“Poslední skleničku” zaznělo ještě 3x a já se dál a dál obstojně držela tématu. Usuzuji, že obstojně, neboť jsem měla několik posluchačů a přispěvatelů do diskuze.
Večírek dopadl katastrofálně. Brácha odjel bez své milované ženy, kterou opakovaně vyzýval k odjezdu. Nervy mu ruply okolo půlnoci, což bylo podle mého odhadu zhruba o tři hodiny později než se reálně dalo vydržet. My vypili co teklo, úroveň diskuze byla nižší a nižší, až se přiblížila rozhovoru mentálně retardovaných. Mladší děti raději zalezly, starší byly na podobné úrovni jako my.
Ráno jsem se vzbudila do totálního bordelu, morální i tělesné kocoviny. Byt jsem rychle vygruntovala, protože já přeci nejsem alkoholik. Já si své povinnosti plním, nic nezanedbávám. Uvařila jsem oběd a bránila se rozhovorům o tom, co bylo včera, co kdo řekl, speciálně jsem nechtěla slyšet o tom, jak jsem byla trapná a přehnaná. Večer mi to ale nedalo a zavolala jsem bráchovi. Bála jsem se. Hodně. Někdy dokážu být fakt kráva.
Neřekli jsme si nic konkrétního. Z našich hlasů ale bylo patrné, že nás nic nerozdělí. Ani blbý kecy, ani chlast a úzkosti, ani táta… Prostě jsme tu jeden pro druhého. Za všech okolností.
Moc tě miluju, bráško můj a vždycky tu pro tebe budu.
No a … podobných večírků asi ještě pár zažijeme. Tak promiň. :)
Comments