Ležím v posteli, která září čistotou, koukám z okna na modré nebe a mám se krásně. Užívám si ten pohled, polohu, ve které se nacházím, baví mě zvuky přicházející z venku, čichám vůni dezinfekce. Dokonce mě napadá, že nic tak voňavého jsem nikdy necítil. Pozoruji kolem pobíhající osoby v bílých pláštích. Děje se tu spousta věcí, nevím, čím dřív se mám zabývat. Mám pocit, že můj mozek roste a touží po informacích. Všechno mě baví a zajímá. Jsem fascinován. Myšlenky mi ale utíkají do minulosti. To nechci, chci zůstat tady, je to tu zajímavé a vzrušující. Nejde to, v hlavě se mi začíná přehrávat můj životní příběh. Chvíli s tím bojuji, pak podlehnu. Unikám to minulosti a jsem opět fascinován. Fascinován vlastním příběhem.
Zase sedím v letadle. Tento měsíc už po třetí. Letuška mě obskakuje. Každou chvíli se mě ptá, zda mi něco nechybí, informuje mě o tom, že let probíhá podle plánu. Její pozornost mě obtěžuje. Koukám na film a ona mě neustále vyrušuje. “Já jsem zvyklý létat sám, nemusíte za mnou pořád chodit.” Bráním se. “Dobře, za chvíli budeme přistávat v Bangkoku, na letišti na tebe už čeká pan Jansen.”
Jansen je můj norský trenér. Před rokem mu táta zaplatil, aby se mě ujal. Podle nich mám na golf mimořádný talent. Docela mě to baví, ale štve mě, že pak musím dohánět školu. Tento rok jsem zameškal více než polovinu povinné docházky. Mám sice individuální plán a táta mi pořád říká, ať školu neřeším (když to prý bude skřípat, pomůže sponzorský dar). Já z toho ale dobrý pocit nemám. Chtěl bych jít z devítky na gympl. Ve srovnání s ostatními spolužáky na to ale ani náhodou nemám. Příští rok budu dělat přijímačky a už teď vím, že mám šanci leda tak na učňák.
Přijel jsem do Thajska na světový šampionát. Táta za mnou přijede zítra. Turnaj si nemůže nechat ujít. Je tu krásné počasí, ale mě to je celkem jedno. Ze všech zemí, kde jsem byl, znám jen hotely a trávník. Po pár dnech odjíždím s výhrou, táta s plánem, jak mě prosadit v USA.
Táta má tah na branku a tak o rok později na vánoce frčím do Ameriky. Školu jsem úplně vypustil, učím se jen anglicky a i s tím mám problém. Reakce táty: “Gympl jsem už zařídil, klid.” Máma je naštvaná. Chce, abych žil jako ostatní děti. Doma je pořád dusno, s tátou se hádají. Já jsem mezi nimi. Táta mě zahrnuje luxusem, létám první třídou, spím v drahých hotelech, mám svého osobního trenéra, maséra, nutričního poradce, nemusím řešit školu, nemusím se učit… Táta zařídí cokoliv je třeba. Na druhou stranu má máma pravdu, nemám kamarády, vědomosti, snadno mě něco rozhodí, jsem unavený… Golf mě přestává bavit a v Americe se mi nedaří.
Prvák na gymplu je těžký. Zjišťuji, že mi to moc nejde v kolektivu spolužáků. Mám problémy mezi ně zapadnout. Stydím se mluvit. Co když řeknu nějakou hloupost? Budou se mi smát. Jsem malý a hubený, už to stačí k tomu, abych byl terčem výsměchu. Turnaje prohrávám, ale táta to pořád nevzdává. Pendluji mezi domovem a celým světem. Doma je to ještě horší. Máma svůj boj vzdala a zaujala pozici “dělejte si, co chcete, mě je to jedno”. Nemluví se mnou a já s ní. Propadám ze tří předmětů.
Reparáty táta řeší sponzorským darem a špatnou atmosféru doma tím, že mi pronajme byt. Obrovský byt s terasou, vířivkou a parkovacím místem v garáži, na kterém stojí červené Porche se saténově černými koly. Řidičák nemám, je mi 16, a tak mi najímá řidiče. Na patře se mnou bydlí Eva. Milenka bohatého právníka, který ji navštěvuje jednou, dvakrát za týden. Po zbytek času jsem tam já. Eva mi ukazuje, jak se dá život obohatit. Jak být v klidu, uvolněný, nemít starosti, užívat si, bavit se… Představuje mi kokain v celé své kráse. Následující dva roky jsou jeden velký mejdan.
Mám maturitu, ačkoliv ani nevím, z jakých předmětů. Na golf občas zajdu, ale většinu tréninků a turnajů ruším kvůli kocovině. Táta je naštvaný a přestává mi platit nájem. Za trest mě stěhuje do vily nedaleko za město. Prý mě zkazili moji sousedé a tak budu žít daleko od nich. Kokain už mi nechutná, nemám s kým bych dováděl a tak ho měním za benzáky. Xanax mě klidní. Žiju si spokojeně, sám v domě, nikam nechodím, s nikým se nestýkám. Mámu jsem neviděl půl roku. Táta občas přijede, snaží se mě mobilizovat, motivovat golfem, penězi, ale mě to nezajímá. Slupnu nejméně 15 tablet za den. Mám tedy jedinou starost - mít jich dostatek. Hubnu. Oblečení si objednávám v dětských velikostech. Ztrácím přehled o tom, kdy je den a kdy noc.
Táta se snaží být přísný: “Musíš se začít léčit.” Objedná mě k psychiatrovi, nejdu tam. Objedná mě k psychoterapeutovi, zaspím. Objedná mě znovu, kašlu na to. Musí pro mě tedy dojet, odvléct do auta a odvézt. Sedíme spolu v místnosti s terapeutkou, která mluví spíše s tátou. Pochopila, že mě je to jedno. Nechci se léčit. Nemám důvod. Tátovi dokola opakuje, že mě musí nechat, abych si nabil hubu. “Vystěhujte ho, nedávejte mu peníze, nestarejte se o něj, stanovte pravidla…” Táta se brání. Vysvětluje jí, že má na tom všem svůj podíl viny. Cítím, že je pořád se mnou, pořád má za mě zodpovědnost, nemusím nic, všechno můžu hodit na něj.
Po týdnu mě donutí terapeutce zavolat. Jinak mě prý vystěhuje, bla bla bla, to už tu bylo stokrát. Nicméně volám: “Dobrý den, můžete mi předepsat Xanax?” Tátovi následně podávám zprávu:
“Řekla mi, že se mnou nechce dále spolupracovat.”
Pár měsíců se nic neděje. Kromě toho, že jsem už na 20ti tabletách, o dalších 5 kilo lehčí. Občas nemůžu ani vstát. K posteli jsem si dal kyblík, abych nemusel absolvovat cestu na toaletu. Točí se mi hlava, mám pocit, že mě někdo sleduje, trvale mám přikrytou hlavu dekou, abych se tolik nebál. Většinu času spím, sny se mi prolínají se skutečností. Nevím, co je realita.
Zvoní telefon. Táta. Obtížně hovor přijmu, k uchu ho ale dát nezvládnu. “Všechno nejlepší, synku.” Slyším z dálky. “Co? Proč?” Nenacházím souvislost. “Dneska máš narozeniny. Před devatenácti lety přišlo na svět moje štěstí.” Neodpovídám, nemám sílu. Chci spát.
Probudí mě známý hlas. Znám ho, ale nevím, komu patří. Zkoumám, proč tak křičí. Slova nedokážu rozpoznat, nedávají smysl. “Přežije to? Prosím, udělejte něco. Prosííííím.” Cítím, že se děje něco vážného, dramatického. Je to vzrušující. Sleduji dění kolem sebe. Ležím v posteli, která září čistotou, koukám z okna na modré nebe a mám se krásně. Užívám si ten pohled, polohu, ve které se nacházím, baví mě zvuky přicházející z venku, čichám vůni dezinfekce. Dokonce mě napadá, že nic tak voňavého jsem nikdy necítil. Pozoruji kolem pobíhající osoby v bílých pláštích. Děje se tu spousta věcí, nevím, čím dřív se mám zabývat. Mám pocit, že můj mozek roste a touží po informacích. Všechno mě baví a zajímá. Jsem fascinován.
Chci otočit hlavu a podívat se komu ten hlas patří, ale nejde to. Jako bych jí měl přivrtanou k posteli. Snažím se promluvit, ale nevydám ze sebe ani hlásku. V puse mám něco, co mi překáží. Zkouším otočit celé tělo, ale je jako mrtvé. Necítím ho.
Vidím tvář před sebou. “Aha, tak to byl ten známý hlas. Táta.” Vypadá děsně. “Co je, tati?” Chci se zeptat, ale zase ta věc v puse. “Ahoj synáčku. Nemluv, nejde to. Máš v puse hadici na dýchání.” Tázavě valím oči. Chci vědět víc. Tuším, že by táta mohl vyprávět něco zajímavého. Ta věc v puse mě začíná bavit. Mluvit očima je pro mě nové. Dobrodružné. “Spadl jsi ze schodů.” Pláče a já nechápu proč. Vždyť je všechno fajn. Znovu valím oči, i přesto, že se mi zavírají ke spánku. Bojuji s nimi, chci vědět víc. “Byl jsi úplně na mol, volal jsem ti k narozeninám, nemohl jsi ani mluvit. Nevím, co bylo dál. Našel jsem tě pod schodama v bezvědomí. Ty prášky zasraný tě dostaly na vozejk! Je konec, synku, už kdy nebudeš chodit!” Je hysterický, křičí, brečí. Sestra ho odvádí pryč. “Ach jo, to je škoda.” Říkám si. “Teď se budu určitě nudit.” Ale ne, koukám na světla nade mnou, občas bliknou. Mají barvu slunce, krásně žlutou.
Začíná mi nějak bušit srdce, špatně se mi dýchá, bolí mě hlava, chce se mi zvracet, mám strach… “Přidejte mu morfin, sestři. Je vzhůru.” Slyším hlas doktora. Dochází mi, co se stalo. Je mi zle jako nikdy předtím. Přichází sestřička, utře mi slzy a usměje se: “Něco vám píchnu a bude vám lépe.”
Má pravdu. Strach je pryč. Je mi zase skvěle, zase mě to tady baví.
Comentários