sebepoškozování - nový trend?
Sebepoškozování je symptomem neboli projevem psychického onemocnění. Je to jako kašel, když máte zápal plic. V případě dětí se nejčastěji jedná o úzkostnou poruchu. Statistiky nám ukazují, že takových dětí v posledních letech přibývá. Jsou zkrátka křehčí než jsme byli my. Je to určitě dobou, je příliš rychlá a moc zaměřená na výkon. Dělo se to i dříve, ale ne tolik. V naší klinice máme v současné době asi 80 dětí (teenagerů), sebepoškozování v anamnéze jich má 72. Dříve si možná více kousaly nehty, dneska to řeší řezáním svého těla. Děje se to ze dvou důvodů. Psychickou bolest chtějí přehlušit, alespoň na chvíli, tou fyzickou. Druhý důvod je méně častý, o to závažnější. Lidský mozek má schopnost odstranit negativní emoce. Neprožívat je, zahrabat je někam hluboko do sebe. Vedlejším účinkem tohoto obranného mechanismu je bohužel to, že odstraní emoce všechny, i ty pozitivní. Dítě pak necítí vůbec nic. Často to nazývají jako pocit prázdnoty. Ten je tak strašně nepříjemný, že uděláte cokoliv, abyste něco cítili, třeba se i pořežete. Chvíli pak cítíte strach, smutek, bolest… je to lepší než nic. Pocit prázdnoty je natolik nepříjemný, že může vést až k sebevraždě.
prevence
Úzkostná porucha je dědičné onemocnění. Genetika hraje obrovskou roli. Dalším faktorem je výchova a to, jaké má dítě dětství. Představte si, že dítě vychovává maminka, která je sama úzkostná. Přenese na dítě úzkost geneticky, ale samozřejmě také výchovou. I když se bude snažit, jak nejvíce to jde, děťátko uvidí, že je maminka vystresovaná. Já tvrdím, že jediná účinná výchova, je jít dítěti příkladem. Zákazy a výchovné řeči jsou k ničemu. Bohužel to platí i v tomto případě. Maminka může stokrát říkat “buď v klidu, nenervuj se, odpočívej, neměj strach…”, ale své strachy nepotlačí a dítě to cítí. Třeba tím, že má o něj přehnaný strach, nebo potřebuje mít nad vším kontrolu. Její úzkost se může projevovat v práci, bojí se, aby obstála, byla dobrá, a tak je v práci 12 hodin denně, dítě to vidí a vyrůstá v tom, že je to norma. Nebo se bojí, že není dobrá manželka, že jí manžel uteče, a tak žárlí na tatínka a hádají se. Úzkost se prolíná do celého života, a tak bych mohla uvést mraky takových příkladů.
Jaká je tedy prevence? Rodiče musí jít dítěti příkladem, vyřešit si svoje úzkosti, odpočívat a žít klidný život. S dítětem mluvit a netabuizovat to, jak se kdo cítí, jak se má, jak mu je. Pokud se to nedaří, přichází na řadu škola. Ve školách by se s tímto tématem mělo mnohem více a odborněji pracovat.
léčba
Možná se dítě přestane poškozovat, ale úzkost sama nikdy nezmizí. Naopak bude větší a větší a bude mu kazit kvalitu života. Je těžké žít hezký život, když se pořád něčeho bojíte. Pokud se ale dítě (nebo i dospělý) dostane do rukou šikovného odborníka, je léčba poměrně snadná a velmi brzy bude líp. Šikovného odborníka poznáte jednoduše tak, že se vám uleví už po prvním sezení. Další a další sezení je vám lépe a lépe. Pokud toto necítíte, je třeba odborníka změnit. Součástí léčby je nastavení vhodných režimových opatření (dostatek aktivního i pasivního odpočinku, kvalitní spánek), případně nasazení medikace (nejčastěji antidepresiv), práce s tělem (umět uvolnit svaly zatuhlé stresem) a pak samozřejmě psychoterapie.