K sepsání tohoto textu jsem dlouho hledala odvahu. Jde o citlivé a bouřlivé téma, pro mnohé až bolestné. Čekám, že to, co napíšu, mi možná někdo omlátí o hlavu. Přesto se pokusím co nejupřímněji formulovat to, o čem poslední dobou přemýšlím: o zkouškách na střední školy a způsobu, jakým nahlížíme a reagujeme na to, že se děti nedostaly tam, kam chtěly.
Můj syn měl štěstí. Chce se stát režisérem a už začátkem roku se hlásil na dvě filmové střední školy. Dělal celkem náročné dvoustupňové talentovky. Na jednu školu se nedostal, na druhou naštěstí ano. V posledních týdnech od něj denně slyším, jak šílené je tohle období pro spolužáky, kteří takové štěstí neměli. Slyším to samozřejmě i od známých, příběhů jsou pochopitelně plná média.
Zklamání, frustrace, slzy, vztek. I mnou by nejspíš lomcoval, kdybych teď zoufale hledala školu, kam kluka upíchnout. A samozřejmě i já si kladu otázku, proč tuhle věc už dávno neřešili lidé, kteří za to byli a jsou zodpovědní. Podle mnoha komentátorů a rodičů jde o zločin na dětech. Nevím. Nemám moc ráda tyhle silné výrazy. Úplně mi naskakuje husí kůže, když někde čtu titulek, že Češi nenávidí děti.
Chci ale mluvit o jiné věci. O tom, jaký vzkaz vysíláme (jako rodiče, příbuzní, učitelé, novináři) dětem, co neuspěly. Od syna kamarádky třeba vím, že u nich na základce paní učitelky dětem celou devítku hrozí, že pokud v Den D pohoří, půjdou rovnou na pracák nebo kopat silnice. Rodiče samozřejmě tlačí také, hrozí dítěti, že skončí za kasou v Bille. Noviny jsou plné článků o krvácejících dětech bez šance na budoucnost. Myslím si, že i přes všechno tohle (naprosto pochopitelné!) zoufalství a naštvanost by bylo dobré zamyslet se nad jednou věcí.
Máš jen jednu šanci. Nebo ne?
Co tím dětem vlastně říkáme? Že tohle je konečná? Že už nemají šanci na dobrý život? Jednou provždy ztratili možnost to někam dotáhnout? Že se jedním neúspěchem před nimi otevřelo samo peklo?
Jedno z nejméně funkčních mentálních nastavení je přijmutí role oběti.
Naopak, jedno z těch nejfunkčnějších je schopnost čelit překážkám, chytat se nových příležitostí a mít důvěru v to, že život ke mně i přes všechny pády a neúspěchy může být velkorysý a laskavý – a přinášet mi nové a nové šance.
Mimochodem, také jsem se kdysi na střední školu nedostala. Probrečela jsem celý den, až jsem měla místo očí jenom malé škvírky. Moje sebevědomí se smrsklo na zrnko prachu. Druhý den za mnou přišel ředitel naší základky s tím, že ve Veselí nad Lužnicí zrovna otevřeli novou střední odbornou školu, první ekologickou u nás. A jestli to prý nechci zkusit. Nejdřív jsem si ťukala na čelo - copak mám ve čtrnácti opustit taťku a mamku? A vůbec, ekologie??! Vždyť já se chci stát novinářkou, a navíc na to nejsem vůbec připravená! Ale pak jsem do toho šla, a od té doby mohu tvrdit, že jsem se zabývala ochranou životního prostředí dříve než to bylo cool… Na první měsíce na intru nevzpomínám ráda a bylo to chvílemi těžké, ale potkala jsem tam spoustu skvělých lidí a stalo se spoustu různých věcí, za které jsem vděčná. Posunulo mě to dál a díky tomu jsem tak nějak víc dospěla (ačkoliv tento proces nebyl zdaleka ještě dokončen).
Život prostě nemá jen jeden předurčený směr. Nikdy nemáme jen jednu šanci. Dejme dětem místo lítosti a smutku trochu té naděje. My dospělí jsme ji – alespoň podle komentářů na sociálních médiích a titulků zpravodajství – už někde po cestě ztratili. Brát ji ale dětem je ten skutečný zločin, kterého se tu (nevědomky) dopouštíme.