top of page
  • Obrázek autoraIva Hadj Moussa

Projekt "Úspěšné dítě".


Proč jako rodiče selháváme v empatii, zato excelujeme v požadavcích na výkon a výsledky?


„Po svých lidech ve firmě přece taky chci, aby plnili svoje úkoly a přistupovali k nim zodpovědně. Dobře vědí, že když něco včas nedodají, na něco zapomenou nebo se na to dokonce vykašlou, nese to s sebou následky. Tak proč je moje dcera vůči svým povinnostem naprosto flegmatická? Proč se vůbec nesnaží?”

„Chápu, že to nemáte jednoduché, ale pro začátek by možná bylo fajn si uvědomit, že vaše dcera není vaše zaměstnankyně.…”

„Tomu rozumím, ale… víte, já to dělám proto, aby se jednou měla dobře. Chci jí ukázat, že mít dobrej život, cestovat, pořídit si hezký bydlení a tak dále, to se nestane samo o sobě. Všechno, co mám, jsem si vydřel! Do klína mi nic nespadlo. Ale připadá mi, že ona to odmítá pochopit…”


Zhruba v tomto duchu někdy v terapeutické ordinaci probíhají rozhovory mezi mnou a rodiči dětí, na něž jsou ze strany táty nebo mámy “stížnosti.” Zhoršený školní prospěch, opouštění dosud oblíbených kroužků, odmlouvání nebo naopak lhostejnost a nezájem.


Zadání, pro mě jako psychoterapeutku, pak v podstatě zní takto: „Něco mi s ním/ní proveďte, ať víc poslouchá, víc se snaží, ať je víc to, víc tohle a naopak míň tohle.” Nerada bych toto přání rodičů nějak zlehčovala nebo se mu posmívala. Sama se snažím svého patnáctiletého syna vést k nějaké základní disciplíně a odpovědnosti za své činy. Přeji si, aby byl v životě úspěšný a dařilo se mu, aby mohl cestovat a hezky bydlet. Na druhou stranu je dobré si uvědomit, že pokud své děti tlaku vystavujeme příliš intenzivně, můžeme je doslova přetížit. Zahltit. Udusit. Právě děti si častokrát stěžují na únavu, vyčerpání. Mají pocit, že už ten život prostě nezvládnou. Mají potřebu něco ve své každodenní náloži “osekat”, proto začínají odmítat kroužky a v některých případech se ráno rozhodnou, že do školy nepůjdou, protože jsou přesvědčeni, že to prostě nedají.


Jednička s hvězdičkou


Tlak na výkon se navíc neustále stupňuje. „Je důležité se neustále zdokonalovat, pracovat na sobě,” slyšíme kolem sebe a slyší to pochopitelně naše děti. Jako by už nestačilo být prostě spokojený. Dost dobrý. Občas si dovolit zapomenout, nebo něco neudělat na sto procent. Protože to je lidské, to je přirozené. Místo toho děti až příliš často slýchávají: „Ale trojka znamená dobře. To ti vážně stačí?”


Děti prakticky od nástupu do školy poslouchají, že jejich budoucnost závisí na tom, jaké budou mít známky. Mnohé se pak hroutí z toho, když dostanou dvojku či trojku. Není výjimkou, že je dítě nešťastné, když nedostane jedničku s hvězdičkou, ale pouze jedničku…


Přehnaný důraz na soutěživost a úspěch může u dítěte vzbudit dojem, že v životě je nejdůležitější být nejlepší ze všech. Ale jakmile se to nedaří, přijde obrovské zklamání. Opakovaná zklamání a selhávání pak vedou k úzkostem, depresím a dalším souvisejícím problémům. Hluboce zakořeněný pocit “stejně nejsem dostatečně dobrý/dobrá, musím se snažit víc” je zátěží, se kterou se můžeme potýkat celý život.


Máš se dobře?


Představu o “dobrém životě” máme každý úplně jinou. Proč tolik usilujeme o to, aby se desetileté dítě strachovalo o to, jakou bude mít jednou práci, kde bude bydlet a jestli si bude moci dovolit jet jednou za rok do Chorvatska? Nechme žít děti přítomností. Dopřejme jim dětství, které by mělo být pokud možno bezstarostné. Protože starosti stejně přijdou tak jako tak. Méně se ptejme na známky a výsledky sportovních výkonů, více se starejme o to, jestli je jim v jejich životech dobře a co by jim mohlo pomoci, aby se cítily lépe.


Uvědomme si také, že naše děti nemusí vykazovat žádné “výsledky.” Známky ve škole úplně stačí. Dítě by se mělo stát pokud možno vyrovnaným dospělým, který má zdravou důvěru k sobě i ke druhým. Dospělým, který přijímá odpovědnost za své konání, pečuje o vztahy a nehroutí se při sebemenší nesnázi, protože je zvyklé na lepší i horší dny. Na to, že se občas něco nepovede a občas je něco jednoduše nad mé síly. Na pětky i jedničky, zapomenuté úkoly, i na to, že občas něco “ošulí.”. Uvědomme si, že jako rodiče neseme zodpovědnost za to, abychom mentální i fyzickou kapacitu dítěte vybalancovali s nároky, které na něj klademe.


Nechme svým dětem prostor a čas, který není naplánován rodiči a pod kontrolou rodičů. Dopřejme jim kus svobody. Pracujme na svém vztahu s dítětem každý den. Stejně tak, jako málokomu spadne do klína úspěch a peníze, dobrý a pevný vztah rodiče a dítěte se také nestane sám o sobě.



Nechme své děti volněji dýchat – možná se pak bude lépe dýchat i nám.


Commentaires


bottom of page