top of page
  • terapiecalmea

Mladá dáma


Bylo brzy ráno, ještě tma a k tomu zima. Moment, kdy se vám chce do práce tak, že si říkáte: “Kdyby se mi chtělo, tak jak se mi nechce… To by bylo super.” V polospánku jsem přivítal novou klientku Kateřinu. Do místnosti s ní vstoupil závan svěžesti a energie a ošklivé ráno bylo fuč.

Vysoká blondýnka s úsměvem na tváři oblečená do elegantního kostýmu. Interně jsem ji nazval “mladá dáma”. Povídala o sobě, co dělá, co ji baví a zajímá, o kamarádech, rodině a práci. Říkala, že se má fajn, studuje právnickou fakultu, přivydělává si v advokátní kanceláři, má spoustu přátel, ráda sportuje, chodí na jógu, do fitka a na squash. Chlapa nemá, na to prý nemá štěstí. Bydlí sama se svojí kočkou a čas od času, když je jí smutno, zajede za rodiči a sestrou.

“To vypadá jako hezký život, proč je tedy tu?” Říkal jsem si a v zápětí položil otázku: “Co vás trápí? Povídejte.” Sklonila hlavu, tváře jí zčervenaly a jen těžko ze sebe vysoukala: “Špatně se mi o tom mluví, víte? Mám takový problém. Myslím, že je to OCD. Má to můj táta i děda. Pořád uklízí. Táta pere jednu pračku třeba i pětkrát po sobě. A děda zase sešlapuje pet lahve dokud nejsou úplně vylisované. Já to mám ale horší.” Na moment se odmlčela a hledala správná slova. Taková, která by jasně vyjádřila její problém a zároveň nesnížila její eleganci a ženskost. “Štítím se výkalů. Bojím se, že na ulici do něčeho šlápnu. Chodím pak jako cvok, kličkuji, chodím po špičkách, autem parkuji tam, kde nesmím, abych si co nejvíce zkrátila cestu po chodníku a doma každý den drhnu boty. Někdy je myji třeba 8x, zabere mi to i dvě hodiny. Nemůžu jít ani na rande. Dovedete si představit, jak bych šla s mužem za ruku a u toho dělala tohle? Taková hloupost a mě to ničí život.” Podívala se na mě jakoby se chtěla ujistit, že jsem se nevyděsil. “Nebojte, to zvládneme, takový problém není tady u nás výjimečný. To byste se divila, kolik lidí něco podobného trápí.” Dal jsem jí naději, o které jsem byl přesvědčen. Vím, že pokud bude spolupracovat a držet se mých rad, máme vyhráno. Vytvořil jsem plán:

“V první řadě si zajděte pro antidepresiva…” Spustil jsem svůj dlouhý monolog o psychiatrické medikaci. Mám takové svoje povídáníčko, které zahrnuje odpovědi na všechny otázky mých klientů. Odvyprávěl bych ho dokonale i ze spaní. Moje žena, která je ze stejného oboru a zúčastnila se mnoha mých terapií, ho umí nazpaměť. Když toto moudro předávám někomu po telefonu, otevírá pusu a říká ho tiše se mnou. Trochu mě u toho paroduje, přehání grimasy, které dělám a pokaždé se směje až jí tečou slzy.

“Potom srovnáme váš denní režim. Dostatek odpočinku, kvalitní spánek, pravidelný sport, dobré zdravé jídlo.” Zase monolog o nutnosti zdravého životního stylu. Ten je důležitý pro všechny lidi na světě, obzvláště pak pro ty, kteří trpí úzkostí. U toho maluji různé obrázky, říkám příběhy jiných lidí, cituji odbornou literaturu…

"V další fázi naučíme zrelaxovat tělo i mysl.” Rozhodně nejsem ezo, což každý pozná na první pohled. Jsem spíše vyvoněný metrosexuál. Takový, který se draze oblékne, zajde k Barberovi, pozoruje v zrcadle svoje svaly a má rád luxus. V relaxaci ale věřím. Je nutná. A tak vysvětluji proč a jak a zase používám obrázky a odborné poznatky.

“Pak teprve přijde psychoterapie. Podíváme se, co se v té vaší duši děje. Jak vidí svět, své blízké a především sebe sama.” Kateřina naslouchá, občas se doptá, když jí není něco jasné.

"A teď přijde to nejzajímavější. Ta největší sranda - EXPOZICE.” Kateřina netuší, o co se jedná a tak vysvětluji. Usmívám se u toho, neboť v jejím případě bude obzvlášť zábavná. “Jedná se o terapeutický postup, při kterém je klient vystaven tomu, čeho se obává. Např. lidé mající strach z pavouků - nejdříve si je prohlíží, potom hladí jedním prstem, pak celou rukou a nakonec je i pomazlí. Strach postupně mizí, je menší a na konci celého procesu je klient beze strachu… Pokud to přežije.” Zavtipkuji. Kateřina na mě zděšeně kouká: “To myslíte vážně? Jako fakt? Jakože budu šlapat do …”

“Jo, do hoven.” Odpovím stroze, aby nebyl prostor k diskuzi. A ještě dodám: “Nejdříve se budete na mě jen koukat. Vystavím se tomu za vás, aby to bylo spravedlivé.”

Týdny plynuly, Kateřina pravidelně docházela, nasadila antidepresiva, začala relaxovat, odpočívat, být na sebe hodná a ohleduplná. Bylo jí čím dál lépe. Začala normálně parkovat, dokonce i normálně chodit. Jen měla oči na stopkách a pozorovala, zda je zem čistá. I boty už nedrhla jako dříve. Byla připravená na expozici. A tak jsme vyrazili do ulic.

Musím přiznat, že jsem z toho nadšený nebyl. Byla to tak trochu výzva i pro mě. Zároveň jsem se ale těšil. Věděl jsem, že budeme úspěšní a Kátě (tak jsem jí po nějakém čase začal oslovovat) to pomůže. Vzal jsem si ty nejhorší boty a kalhoty co mám. Terapii jsem zahájil slovy: “Jdeme na to, bude prča.” Kátě to tak, podle výrazu tváře, ale nepřipadalo. “No nekoukejte na mě takhle. Já se štítím možná víc než vy.” Začala se smát: “Fakt? A nasadil jste antidepresiva?” Zeptala se šibalsky. “Ty beru od svých 20, za chvíli mě ale pravděpodobně zradí.”

Najít na ulici psí hovna (alespoň doufám, že psí) nebyl problém. Stáli jsme před prvním. “Já to musím udělat rychle. Jako když vylezu ze sauny a ihned skočím do ledového bazénu. Kdybych okouněl a vychladl, už by se mi do něj nechtělo. Tak mi to odstartujte.” Káťa se smála: “Ke startu pozór teď!” A já šlápl. Pořádně jsem se v něm porochňal, abych šel příkladem. Pak jsem ještě šlápl do dalších deseti a šli jsme zpátky. “Příště zase já?” Zeptal jsem se Káti. “To vám nemůžu udělat. Příště to zkusím.” Šli jsme a vyprávěli si, které z hoven bylo nejhnusnější, které nejvíc smrdělo, jakou mělo strukturu…” Káťa, i přesto že byla dáma, přistoupila na mou hru a smála se. Já ještě pro jistotu šlápl do jednoho se slovy: “To tady nemohu nechat.” Káťa se na mě šibalsky podívala a svou červenou lakovanou lodičkou šlápla do toho mnou rozšlápnutého výkalu. Byl jsem šťastný, že je jí zase fajn.

A tak jsme tam spolu stáli, šlapali do hoven a smáli se jak dva blázni.


bottom of page